Nástrahy polyhistorie
Osobně jsem snad nikdy netoužila po specializaci, kariéře. Dělala jsem spoustu různých věcí, ale s postupem času jsem začala přijímat, že budu většinu času dělat jen jednu věc, a zbytek budu dělat jen občas, a nebudu v něm tím pádem moc dobrá. Naštěstí jsem ale zjistila, že v dnešní době se jde naučit snad všechno možné, a že k tomu člověk ani nepotřebuje jít na vysokou. Může ale narazit na spoustu nástrah, které musí překonat, pokud chce takto žít.
Moje cesta polyhistorie naplno začala po tom, co jsem skončila doma nemocná kvůli bolesti ruky a podezření na syndrom karpálního tunelu, jelikož jsem byla většinu pracovního i volného času na počítači. Jelikož jsem nedokázala ovládat počítač ani dělat cokoliv repetetivního s rukama, nakonec jsem se uchýlila ke čtení knížek. Přesně si nepamatuji, jak jsem začala, ale v průběhu pár měsíců jsem se začala zajímat o spoustu různých oborů, u kterých bych nikdy neřekla, že se je budu učit do hloubky. Dalo by se říct, že jsem v určitém smyslu pohrdala humanitními a společenskými vědami, ale postupně jsem si k nim po škole našla cestu.
Osobně mě po celou dobu nejvíc trápilo, že jsem neviděla vlastní pokrok. Dělala jsem všechno možné, ale pořád jsem se necítila, že něco opravdu umím. To proto, že jsem si vybrala obory, které trvají každý roky, než je člověk kompetentně ovládá, a odmítala jsem si to připustit. Navíc se jejich znalost nedá nějak jednoduše a měřitelně uplatnit v praxi, tím mluvím např. o psychologii. Porovnávala jsem se s lidmi, kteří dělají velké věci, ale je jim 30 a více, nebo s vrstevníky, kteří se ale na rozdíl ode mě specializují. Dívala jsem se jen na stranu ideálu, ale už ne na stranu druhou. Tu, kde bych nic z toho nedělala a celé dny seděla doma snažíc se zabít čas. Oproti té můžu najít ve své stávající situaci útěchu, jelikož i když nejsem v ničem vyloženě výjimečná, pořád mám spoustu znalostí, které se budou do života hodit, a mám se dobře. Dělám to, co mi dává smysl, a mám víc „vyřešených“ věcí než kde kdo v důchodě. Nespočet vrstevníků žije v mnohem horších situacích, takže tu svoji vnímám s optimismem a vděčností a snažím se z ní vytěžit maximum. Má chyba byla v tom, že jsem si z programování přebrala očekávání, že když se něco naučím, můžu to vždy „přetavit“ v něco hmatatelného. Humanitní a společenské vědy jsou v tomhle ale poměrně nevděčné, jelikož jejich přínos tkví hlavně v tom, že rozvíjí specifické myšlení a dává různým poznatkům selského rozumu jasnou strukturu.
Dál je určitě náročné si najít svůj vlastní styl, kterým se člověk učí. Aby se člověk mohl udržitelně učit více věcí do hloubky, potřebuje všechno skloubit tak, aby nevyhořel, ale aby zároveň využíval svůj čas dobře. Tlak na výkon je obzvlášť v dnešním světě zrádný, jelikož se můžeme donekonečna porovnávat prakticky s kýmkoliv na světě. Nikde člověk nenajde perfektní plán, který by mohl bezmyšlenkovitě dodržovat a výsledek se dostaví. Musí se naučit experimentovat, což je pro spoustu lidí nepříjemné, jelikož se celý život vyhýbají riziku. Pokud si ale člověk svůj styl najde a dostaví se první výsledky, řekla bych, že je z nejhoršího venku. Samozřejmě je potřeba neusnout na vavřínech a při dlouhodobém tření nebo změně situace ho měnit, ale začátek je jednoduše nejhorší.